Kocour

Žiju na pražském Žižkově a pracuju na Smíchově u Anděla. Obě místa jsou osobitá, rázovitá a lehce absurdní. A já je miluju a občas se o místní zážitky toužím podělit - něco jako upuštění páry prostě. Tak jsem založila novou rubriku - Historky pod čarou, a když bude něco v téhle rubrice, tak budete dopředu varováni, že článek nejspíš nebude tak úplně o panenkách.

Občas místo na oběd zamířím o polední pauze do místní knihovny, tu mají na Smíchově opravdu famózní - secesní budova bývalé tržnice v parku, dvě vnitřní terasy, kde si můžete posedět, listovat knížkami a shlížet na regály knih dole, spousta světla ... ideální místo na malou pauzu. A jednou si to takhle šinu Lidickou směr knihovna a přede mnou se pomalu šourá hodně stará paní, malá, drobnější než moje babička když jí táhla devadesátka a v ruce vleče ohromnou přenosku převázanou prádelní šňůrou. Když jsem byla deset kroků za ní, upustila přenosku z výšky pěti centimetrů, ve které ji poponášela, přímo na chodník. A rozhlédla se bezradně kolem. Pak jí padl zrak na mou osobu a povídá "prosím vás děvenko ...." Samozřejmě že jsem se zeptala, co by potřebovala. Hm, děvenka, to mi už dlouho nikdo neřekl.

"Prosím vás pomohla byste mi odnést kocoura do Armády spásy na odčervení?"

"Jo, klidně, kde to je?" Teda já ani netušila, že na Smíchově je Armáda spásy, natož že tam starým důchodkyním odčervují kočky. Popadla jsem přenosku, byla pořádně těžká, vůbec jsem nechápala, jak ji ta paní mohla táhnout. Vevnitř se v přítmí rozvaloval obrovský černobílý kocour, očividně žádné ořezávátko. Paní cupitala vedle mě a já se snažila o konverzaci: "To máte kocoura? Já mám dvě kočky. A jak je starý?"

"No, no kocoura, on chodí ven na dvorek. Oni mi ho tam i odbleší, už zas přitáh blechy. " Kocour se rozvážně podrbal, čímž rozkýval přenosku. Mé sympatie k paní prudce vzrostly a zároveň jsem se pokusila natažením paže zvětšit vzdálenost mezi přenoskou a mou bundou. Ačkoliv jsou moje kočky bytové, Mia trvá na tom, že si párkrát za týden vyběhne na schody a zkontroluje stav much. A zhruba před rokem z téhle pětiminutové toulačky přitáhla domů blechy. Nejspíš se potkala s některým místním psem a kromě tradičního oštěkání a omňoukání (při kterém startuju na schody a ženu kočku domů) si vyměnili i jiné věci. Následovaly zajímavé čtyři neděle, ve kterých mně osobě nedovtipné muselo nejdřív docvaknout, že máme bleší problém (kočky jsou přece bytové), pak jsem s tvrdohlavostí hodnou lepší věci aplikovala frontline combo (který zabíral před patnácti lety na babiččiny kočky úplně spolehlivě, ale dneska už blechám spíš jen chutná), nakonec zabraly až odblešovací tablety od veta a mezitím jsem strávila minimálně deset výživných odpolední se saponáty na cokoliv a litry biokillu (kdy kočky musí být zavřené v jiné místnosti, protože mokrý biokill je pro ně jedovatý, ke konci se při pohledu na další litrovku biokillu, kterou musím vystříkat parkety, dělalo špatně i mně). Takže před blechami mám respekt.

Naštěstí jsme po asi tři sta metrech zabočily do průjezdu s nápisem Armáda spásy. Celý dvorek paní moc a moc děkovala, ale když jsem jí kocoura v přenosce postavila za dveře do chodby a v místnosti za ní už bylo vidět osazenstvo Armády, tak si viditelně oddychla, že je kocour na místě, a začala dělat, že se vlastně neznáme. I to mám odkoukané od babiččiných kamarádek: protože je v našich zeměpisných šířkách zakořeněné pořekadlo Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem, snaží se postarší bábinky o co největší soběstačnost, protože jinak by jim okolí začalo moc foukat do polívky. A co kdyby si pak někdo z Armády začal myslet, že už nezvládne přitáhnout ani kocoura, že?