Žulovým labyrintem
Vyrazili jsme na zářijové toulky, tentokrát na Chebsko a do Bavor. A jak jsme tak okukovali Cheb, tak jsme v informačním středisku narazili na leták o Luisenburgu - prý největším žulovém skalním městě v Evropě. Ta pískovcová u nás máme celkem prochozená, ale v žulovém jsme ještě nebyli, takže bylo jasné, kam se pojede. S sebou jsem tentokrát táhla dvě Mackie, obě už znáte - zrzavou irskou tanečnici a blonďatou Holiday 2008 s dlouhatáááánskými řasami.
Prý je pro každé vyprávění důležitý ten správný příběh, takže tady je:
V labyrintu se potkaly dvě dávné spolužačky, procházely skalním městem, fotily se na balvanech, pak se těsně pod vrcholem jedna druhé ztratily no a u východu se zase našly.
Jestli ale chcete vědět, jak to bylo doopravdy, tak pravda je, že tohle skalní město stojí zato. A to ve všech ohledech - lozili jsme po hrbolatých schůdkách nahoru a dolů, protahovali jsme se skalními průrvami a balancovali na rozhlednách, bylo to krásné a bylo toho dost. A jak jsem tak funěla směrem vzhůru, tak jsem zvládla fotit maximálně jednu holku a nahmátla jsem v kabeli zrzku. Na takové menší rovince (normálně bych to rovinkou nenazvala, ale všechno je relativní) jsem zvládla odfotit holky obě. Pak nastoupily skalní průrvy, to jsem schovala nejen holky, ale i foťák, i bez něj jsem se taktak protahovala jeskyňkami, průrvami a kolem šutrů větších než já.
Na túrách se většinou potkáváte a míjíte se stejnými skupinkami turistů. Tady jsme se mimo jiné různě doháněli s párem, kde paní byla zřejmě z Anglie a měla na opasku připnutou psí dvojku, krásného malamuta a co byl zač ten druhý nevím, ale také to bylo něco většího, a pán byl Němec. Když jsem došla k průrvám a nakoukla do škvíry očividně dimenzované na osobu menší než moje prostorově výraznější maličkost, začala jsem si mumlat "a do pihele tmavýho", po chvíli byla psy dotažena paní, zadržela obě psiska, zamyšleně nakoukla a pravila "shit". Pak dorazil Honza, změřil si pohledem škvíru, patrně vzpomněl na svou loni operovanou kyčel a zahučel "a do p!dele". Nakonec došel pán z Německa, obhlédl situaci a pravil "scheiße". Takže jsme se mezinárodně stoprocentně shodli. Když jsme se skrz řetěz několika uzoučkých průchodů s různě zatočenými schůdky, kde jsme místy lezli po čtyřech, konečně dohrabali ven a svalili se na kládu, která tam suplovala lavičku, dostali jsme také všichni shodně záchvat smíchu. Tam jsem zase vytáhla foťák a nahmátla alespoň jednu Barbuchu, a tentokrát to byla blonďatá Holiday. S tou jsem pak dofuněla až na místo, kde konečně byla cedule Labyrinth Ende, a pak jsem jí fotila i na sestupu. Dole u vchodu bylo ještě pár schůdků stranou na skalní římsu, odkud byl pěkný pohled do skal, ale cesta dál nevedla. Vystoupala jsem na vyviklaných kotnících k římse a konečně zas vyndala na focení obě holky, jenže jsem tím mátla další turisty - jak jsem je tak obě rafičila, vylezla tam za mnou jiná paní, očividně natěšená na túru, a německy se ptala na cestu. Já z němčiny znám asi tak dvacet slov a počítám do nich i danke, ale dostala jsem ze sebe alespoň anglicky, že I think the path leads to the left, a že blue arrows pointing up and red down. Pak už jsme jen doklopýtali na parkoviště, dojeli zpátky do našeho hotýlku s bazénem a do toho bazénu jsme se naložili na dvě hodiny, aby nás konečně přestaly bolet nohy. Ale výlet to byl krásný.
Listování šipkami
Popisky zapnete klepnutím na kolečko s i vpravo nahoře
Když dojedete na poslední fotku, vrátíte se šipkou vlevo nahoře do celého alba.
Komentáře
Okomentovat